Medvěd a záhada prázdné spíže

Jednoho krásného letního dne se medvěd probudil s obrovským hladem. Byl to velký hnědý medvěd, který žil sám v rozlehlém lese. Otevřel svou spíž, aby si udělal snídani, ale jeho oči překvapením skoro vypadly z důlků. Spíž byla úplně prázdná! Všechno jídlo, které si medvěd do ní schoval zmizelo.

Medvěd se zarazil a zamyslel se. "Kdo asi mohl sníst všechno mé jídlo?" ptal se sám sebe. "Možná to byli liška a zajíc, se kterými jsem minule jedl svůj med a o mé spíži věděli."

Neměl na vybranou, musel zjistit, co se stalo s jeho jídlem. Rozhodl se vydat na cestu lesem a hledat indície, které by ho dovedly ke zloději. Po pár krocích narazil na malé stopy, které vedly k chatrči nedaleko odtud. "To jsou jistě stopy lišky nebo zajíce!" pomyslel si.

Medvěd se potichu přiblížil k chatrči a zaslechl šramot a cupitání uvnitř. "Takže tam opravdu někdo je!" řekl si. Odvážil se zaklepat na dveře a zvolal: "Kdo tam?"

Dveře se prudce otevřely a na prahu stál malý chlupatý tvor. Byla to veverka. "Ahoj, medvěde!" pozdravila ho veselým hlasem. Když se jí medvěd zeptal, zda nevzala jeho jídlo, odpověděla jen: "Omlouvám se, ale já nejsem ta, kdo ti snědl všechno jídlo."

Medvěd jí uvěřil. Veverka byla milá a zdálo se, že mluví pravdu. "Promiň, že jsem byl k tobě hned tak podezřívavý," omluvil se medvěd. "Ale jsem tak hladový a nevím, co mám dělat."

Veverka na to odpověděla s úsměvem: "Mám řešení! Můžeme spolu vyrazit na cestu a najít nějaké jídlo. Možná, že nám i někdo pomůže."

Medvěd byl rád za nabídku a souhlasil. Spolu se vydali hledat jídlo. Během své cesty potkali spoustu jiných zvířat, jako byli králíci, ježci a ptáci. Každý z nich jim pomohl najít nějakou pochoutku, a tak se medvěd postupně nasytil.

Když se mědvěd spolu s veverkou vrátil zpět do chatrče, byl šťastný. "Děkuji ti, veverko," řekl jí. "Naučila jsi mě, že je důležité umět přijmout pomoc od ostatních. A také od teď budu také více dávat pozor na svou spíž!"

Medvěd a veverka se stali skvělými přáteli a často spolu trávili čas. Odteď, když medvěd uvařil nějaké dobré jídlo, vždy pozval veverku i ostatní zvířátka, aby si s ním mohli pochutnat.

Po několika týdnech se začali lesem šířit zvěsti o medových plástvích. Medvěd s veverkou slyšeli od ježka, že tam žijí ty nejpilnější včely, a medvěd se nemohl dočkat, až ochutná sladkou lahůdku. S veverkou se rozhodli vyrazit na výpravu, aby našli tyto včely a ochutnali jejich med.

Po dlouhé procházce lesem dorazili k malému úkrytu, kde se včely skrývaly. Bylo to krásné prostranství plné medových pláství, které se třpytily na slunci jako zlatý poklad. Medvěd se nedokázal ubránit pokušení a užasl nad nádhernou vůní, která se nesla z úkrytu.

"Ó, to je přesně to, co jsem hledal!" řekl medvěd nadšeně a už si chtěl pro ně jít. "Ale medvěde, počkej!" zvolala veverka a pokusila se ho zastavit. "Včely jsou velmi opatrná stvoření a nemusí být nadšené, když uvidí tak velkého medvěda kolem svého medu."

Medvěd byl zklamaný, ale veverka měla pravdu. "Co teď uděláme?" zeptal se s lítostí.

Veverka přemýšlela a pak řekla: "Myslím, že bychom pro ně nejdříve mohli udělat něco hezkého. Možná nám pak dovolí jejich med ochutnat."

To znělo jako dobrý nápad. Spolu s veverkou připravili několik dárků pro včely na znamení přátelství. Pletli košíky z trávy a sbírali voňavé květy, které umístili do košíků. Byly tam i sladké borůvky a květy jahod.

Když bylo vše připraveno, medvěd s veverkou se opatrně přiblížili k včelstvu. Veverka tiše zazpívala včelám veselou píseň a medvěd zaklepal na dveře včelího úkrytu.

Včely byly na začátku trochu podezřívavé, ale když uviděly, co medvěd a veverka přinášejí, jejich oči se zaleskly radostí. Přijaly dary a vítaly nové přátele. Medvěd a veverka s nimi strávili spoustu času, poslouchali jejich příběhy a zpívali spolu.

Nakonec včely nabídly medvědovi a veverce lžící jejich vlastního medu. Byl to ten nejlahodnější med, jaký kdy ochutnali. Medvěd byl šťastný, že našel nové přátele, a slíbil, že se k nim budou často vracet.

Uplynulo několik dlouhých měsíců od okamžiku, kdy se medvěd a veverka stali přáteli s včelami. Medvěd každý týden navštěvoval včelstvo, aby strávil čas s novými kamarády a jedl jejich sladký med. Veverka mu často dělala společnost.

Jednoho odpoledne, když se medvěd a veverka vrátili z dlouhé procházky lesem, zjistil medvěd, že jeho spíž je opět prázdná. Všechen med, který dostal od včel zmizel a ostatní potraviny také.

Veverka mu navrhla, že by tentokrát už měli hledat stopy po zloději. Brzy jich pár objevili a vedly k jejich příteli zajíci. "Tohle je podezřelé," řekla veverka.

Zajíc tvrdil, že s tím nemá nic společného. Medvěd mu uvěřil a omluvil se. Ale veverka měla pocit, že je něco špatně.

Pátrali dál a našli stopy od lišky poblíž medvědovy spíže. "To nemůže být náhoda," řekl medvěd. Veverka tušila, že liška v tom mohla mít prsty.

Druhý den se rozhodli jít po stopách lišky a zajíce společně s včelami. Celý den nemohli žádnou stopu najít. Až když se později blížili zpět k včelímu úkrytu, uviděli ty dva, jak kradou med. Liška a zajíc se vyděsili, že byli přistiženi. Oba se nakonec omluvili za své činy a přiznali se, že to oni medvědovi vykradli spíž. Medvěd jim odpustil, ale museli slíbit, že už nikdy nebudou krást.

Zajíc i liška to slíbili, protože se velmi styděli, že něco takového medvědovi a včelám udělali. A také si uvědomili, že včely, medvěda a konec konců ani veverku není dobré mít za nepřítele. Raději už to nikdy neudělají a budu se s nimi přátelit. A už vůbec by nechtěli mít v lese pozvěst zlodějů. Jen je na chvíli zlákala představa lehce nabytého jídla.

Medvěd, veverka i včely jim dali po dlouhém omlouvání druhou šanci. A liška se zajícem byli tak vděční za jejich přátelství, že už nikdy za celý svůj život nic neukradli a nezklamali jejich důvěru.