Zimní dobrodružství skřítka Zimulky
Bylo jednou za sedmero horami a sedmero řekami malé kouzelné království zvané Zimová Země. V této pohádkové říši žil malý skřítek jménem Zimulka. Zimulka byl největší přítel zimy a miloval všechno, co s ní souviselo.
Jednoho krásného zimního rána, když slunce rozsvítilo bílý koberec sněhu, se Zimulka probudil s radostným úsměvem. Cítil, že dnešní den bude nesmírně speciální. Rozhodl se, že se vydá na dobrodružnou cestu a objeví tajemství, která zima skrývá.
Zimulka vyrazil do lesa, kde stromy měly na svých větvích krásné křišťálové ledové květy. Běhal mezi stromy a chytal na jazyk ledové vločky. Zimulka se smál a zpíval veselou píseň, která probudila les k životu.
Pak zamířil ke Zmrzlému jezeru, kde se setkal s lední vílou jménem Kristalina. Kristalina měla vlasy z bílých sněhových vloček a v modrých očích jí jiskřil led. Společně se vydali na jezero, kde tancovali na kluzišti z ledu a pozorovali, jak se v něm odráží slunce. Bylo to nádherné, skoro až kouzelné.
Když přišla noc, Zimulka se rozhodl podniknout výlet do Mrazivých hor. Cesta byla plná dobrodružství, když procházel zasněženými stezkami a zvědavě si prohlížel zmrzlé vodopády. Uprostřed hor objevil tajemnou jeskyni, kde žila stará Sněžná čarodějka. Tato stará dáma měla modré vlasy opředené jinovatkou a obočí husté a bílé jako sníh. Čarodějka Zimulkovi u šálku teplého čaje vyprávěla příběhy o dávných dobrodružstvích, a jak Zimulka poslouchal, rozhodl se, že tyto příběhy přivede k životu.
Zimulka se vrátil domů, sedl si ke svému maličkému skřítčímu psacímu stroji a začal tvořit pohádky inspirované příběhy Sněžné čarodějky. Každý večer pozval malý kruh přátel, kteří se posadili ke krbu, poslouchali jeho příběhy a společně snili o kouzlu zimy.
Každá vločka sněhu, která spadla na zem, přinesla s sebou nový příběh, a Zimulka se stal nejznámějším vypravěčem v celé Zimové Zemi. Zimulka pokračoval v psaní pohádek. Jeho pověst se rozšířila do vzdálených království, a tak začali přicházet návštěvníci z různých koutů pohádkového světa.
Jednoho dne dorazila k Zimulkově domovu malá skupina skřítků ze Slunečného království, kteří nikdy zimu nezažili. Zimulka je přivítal s otevřenou náručí a zavedl je do svého zimního ráje, aby jim ukázal všechny radosti zimy.
Zimulkova přítelkyně Kristalina se rozhodla předvést pro ně svůj nejlepší lední tanec. Při každém pohybu vytvářela na ledu nádherné ornamenty. Skřítci ze Slunečného království byli okouzleni a pochopili, proč Zimulka zimu tak moc zbožňuje. A to ještě zdaleka neviděli všechno.
Svým novým přátelům Zimulka ukázal další zimní radovánky jako bylo chytání vloček na jazyk, koulování, sáňkování nebo stavění sněhových skřítků. Užili si tolik legrace a byli tak veselí a šťastní, že si ani nevšimli, že už se stmívá a jak promočení a zmrzlí vlastně jsou.
Zimulka měl ale vše naplánované a věděl, že se brzy zahřejí. Pozval totiž všechny do Mrazivých hor, kde se konala velká slavnost pod hvězdnou oblohou. Oheň hořel ve velkém ohništi a všechny bytosti tancovaly kolem něj, zpívajíc veselé písně, které se nesly v chladném vzduchu. Všichni se kolem ohně usušili, a dokonce dostali i teplou polévku a čaj. Skřítci ze Slunečného království pochopili, že i zima může být naplněna radostí a teplem, obzvlášť když jste obklopeni správnými lidmi nebo pohádkovými bytostmi.
Než skřítci odjeli zpět do své vyhřáté země, poděkovali Zimulkovi a už plánovali, kdy za ním přijedou příště.
A tak žil Zimulka šťastně a spokojeně, prožíval každý zimní den s radostí a sdílel kouzlo zimy s ostatními. Jeho příběhy byly zářivým světlem při chladných večerech všem, kdo si je přečetli. A tak žijí Zimulkovy zimní pohádky navždy.
